sobota 30. května 2009

Když se daří, tak se daří

Ke čtvrtému pokusu mě donutily zážitky posledního týdne. Při loňské vichřici jsme přišli o auto. A já byla šťastná. Nejsem zas takový magor jak by se zdálo, ale seděl v něm můj muž. Stačilo pár centimetrů a strom nepadl na motor, ale na něj. To je tak, když se někdo jede před kroupama schovat do lesa, aby neměl na plechu důlky. V lese však lítaly stromy jak třísky a tak neměl důlky v plechu, ale celý auto vejpůl. Jo stoletý smrky nejsou krupky. Když mi ukazoval později fotky z mobilu, které fotil zalezlý pod volant, s myšlenkou, že je to to poslední co dělá a budeme mít na něj alespoň památku, chtěla jsem ho zabít, cynika. Místo toho jsem jen ucedila, že vím, že chtěl kabriolet, ale mohl si ho obstarat jiným způsobem. To jsem si myslela že, máme jako rodina vybráno. Člověk míní, život mění. Minulý týden, když tu byla opět vichřice, jsme s dětmi koukali ven jak se nám skleník celý hýbe a doufali, že ho to neurve a neroztříská. Máme ho měsíc a má drahá polovička ho prostě miluje. Když je mizerné počasí a já přemýšlím, co v tom nečase venku dělá, kouknu a on sedí na stoličce ve skleníku, pokuřuje a asi přemýšlí. Skleník jsme očima udrželi na svém místě. Ze střechy nám však začali létat tašky. Byl to hukot. Volala jsem manžela do práce, aby věděl, co ho čeká. Nafotili jsme škody, přibližně spočítali tašky a druhý den jsme vyrazili "tur de stavebniny". Podařilo se nám asi ve třetích sehnat krajovky, které tam v rohu již leží nějaký pátek zapomenuty, alespoň budou mít podobně opotřebovanou barvu. Manžel vzal vozík a jel pro ně, já obvolávala další stavebniny snad v celém kraji. Tašky nebyly. Naši cihlovou barvu pouze na objednání a není to jistý, někde našli vínový a někde mě o půl hodiny někdo předběhl a odvezl vše, co měli. Můj akční muž nezaváhal a přivezl hnědý, který má půjčený, než nám seženou cihlovou barvu. Pokrývače taky sehnal a odpoledne byla střecha jako nová, trochu mourovatá, ale připravená na další vichřici, která byla meteorology očekávána. Nepřišla. Místo toho nám odešla televize, ne že by měla nožičky, ale čtrnáct let s námi vydržet, bylo asi nad její síly. Vichřice i s kroupama přišla další den. Nic nám neuletělo, mám vše schovaný a vlastně nevím proč mám truhlíky s kytičkama, když se je budu bát nechat na oknech. Mě to chytlo v autobuse, jeli jsme krokem, tma jak v pytli a vody jak když obrátíš kýbl. V autobuse bylo dobře, ale musela jsem vystoupit a schovat se nebylo kam. Domů jsem dorazila mokrá až na kost, zmzlá a říkala jsem si "doufám, že to odstůňu". Jsem zdravá, dcera která nezmokla, má mononukleózu. Uzliny jsou jí vidět zdálky, unavená je tak, že spí pomalu i ve stoje. Prý by to porazilo i vola, ještě že nejsem vůl. To byl můj poslední týden. Prostě když se daří, tak se daří.

1 komentář:

  1. Netušila jsem, že psát tě donutí až okamžik, kdy budeš pronásledována průsery všeho druhu :)

    OdpovědětVymazat