Záchranáři

Asi se již rozkřiklo, že se doma starám o marody s velkou láskou a péčí. Vyrazili jsme do lesa na houby a borůvky. Domů jsme si nesli obojí a navíc mládě dravce, které starší sourozenec vystrkal z hnízda. Život není peříčko ani pro opeřence. Kdo by měl srdce tam tu kuličku malou, chlupatou nechat.



Záchranná stanice je od nás poměrně daleko a manžel má lesárnu, kde ptáky chovali. Vytvořili jsme mu domov u nás na terase. Podle všech znaků a zhlédnutého staršího sourozence, který na nás koukal z hnízda je to Ostříž lesní. Samozřejmě jen do doby, než se naučí létat a lovit si sám potravu. První den si ta kulička brala kousíčky masa z pinzety, ale další den si větší kousky držela ve svých pařátkách a zobáčkem to rvala na menší porce. Roste nám jak z vody. Prachové peří mizí před očima.



Ve středu jsem přišla z práce a syn s manželem mi hlásili, že u nás na zahradu přiletěl holub. Byl úplně vyzáblý a zesláblý. Podle kroužku to byl závodní holub z Polska. Zašel do garáže a jal se u nás ubytovat. Při pokusu ho vypustit přistál na kočce. Opět skončil v garáži. Navečer jsme ho zkusili vypustit znovu, opět bez úspěchu, neboť přistál na skle okna. Další voliéru jsme nesháněli. Odvezli jsme ho k holubáři, který se o něho postaral. Cestou v autě jsem byla kárána, jak blbě ho držím. No co, nenechám si posrat kalhoty. A při žádosti o fotku jsem byla odmítnuta slovy "Takových ještě bude". Doufám, že ne.